Asi tak mohla znít klíčová otázka, kterou jsme si  položili, když jsme začali dávat dohromady vhodné průzkumy, které by se daly v „našich“ mokřadech uskutečnit pro rok 2023. Z předchozích let jsme věděli, že v Cholupickém mokřadu a jeho bezprostředním okolí byli spatřeni někteří obojživelníci včetně chráněných druhů. Navíc už nám tou dobou v hlavách klíčil plán na jedno managementové vylepšení v Cholupicích, jehož užitečnost jsme potřebovali prověřit. Volba tedy byla jasná…

Proč jsme bez váhání ukázali prstem právě mezi žáby, čolky a podobnou, veřejností neprávem pohrdanou „havěť“? Obojživelníci jsou zásadní skupinou živočichů pro sledování stavu a vývoje podmáčených míst. Určité druhy indikují úroveň čistoty životního prostředí obecně, ještě důležitější je však jejich přítomnost v souvislosti s mírou vlhkosti v okolí. Od „sousedů“, tedy od šéfa záchranné stanice PENTHEA  Petra Kolomazníka, jsme už na samém počátku aktivit v Cholupickém mokřadu dostali „udání“ na čolka obecného, rosničku zelenou, ropuchu obecnou a zelenou a skokana hnědého, k nimž se později ještě přidalo hlášení skokana štíhlého. Pátrání jsme tedy zaměřili na tyto konkrétní hledané. Jak vše dopadlo?

Za pět měsíců průzkumu jsme se osobně setkali se třemi druhy z šesti hlášených; skokanem hnědým, skokanem štíhlým a ropuchu obecnou. Je však pravděpodobné, že výsledky byly zkresleny pozdním zahájením, způsobeným kancelářskými průtahy – obojživelníci se totiž nejlépe pozorují během jara v době rozmnožování. I tak jsme ale učinili velmi důležité zjištění: oba druhy skokanů se na území mokřadu rozmnožují. Své „rajóny“ měli poměrně striktně rozděleny. Skokani štíhlí si už delší dobu zabírají místo v částečně zaplavené staré meliorační strouze, skokani hnědí obsadili vesměs zcela nově vzniklé nádržky, ať už šlo o výkopovou sondu na louce nebo o hluboké koleje vyryté zemědělskými stroji na samém rozhraní mokřadu a pole. U obou druhů jsme zaznamenali plynulou škálu vývojových stupňů od snůšek přes různá stadia pulců až po žabky po proměně. Na samém konci října, tedy vlastně již mimo průzkum, jsme nalezli i plně dospělého jedince skokana štíhlého, pravděpodobně putujícího na zimoviště.

Co se nálezu ropuchy týče, šlo o smutný případ jedince usmrceného na cestě  okolo mokřadu; do plochy samotné se ropuchy zřejmě pouze zatoulají, neboť jim vyhovuje spíše poněkud sušší stinné prostředí často v blízkosti lidských obydlí. Rozšiřovat genetický materiál také chodí jinam; tůňky v mokřadní ploše jsou pro jejich potřeby příliš malé, proto společně s tzv. vodními  neboli zelenými skokany raději využívají blízký rybníček poblíž hasičského cvičiště.

Zajímavou vyhledávací metodu jsme zkusili použít na vypátrání rosničky zelené. Nevelká žabka s dokonalou krycí schopností bývá  v často špatně prostupném rákosí a větvoví prakticky neviditelná, proto ji lze nejlépe odhalit podle hlasu. A ten prý už druhou sezónu v Cholupicích mlčí… Zkusili jsme tedy jednoho červnového večera vyprovokovat samečky na akustický podnět, ale.. pokud tam někde seděli, odmítli spolupracovat.

Při našich návštěvách jsme v mokřadu samozřejmě nenarazili pouze na příslušníky třídy „mezi zemí a vodou“. Cestu nám nejednou zkřížily ještěrky obecné a sondu si jako loviště oblíbila užovka obojková.

A co nám výsledky zkoumání napověděly o potenciálu mokřadu jakožto vhodného stanoviště pro tato zvířata? Zejména se ukázalo, že náš tajný plán na zlepšovák má jednoznačné opodstatnění, protože by mohl pomoci navýšit početnost místní skokaní populace (o uvedení tohoto opatření na tento svět se rozepíšeme v jiném článku). Dále je potřeba vypomoci žabím rodinkám v rameni strouhy, protože začíná zarůstat nad žádoucí mez. A konečně si budeme muset dávat pozor při pravidelném kosení, co se nám motá pod nohama… V příštím roce bychom rádi výzkum zopakovali již v plném časovém rozsahu – třeba se nám ukážou i další obojživelní nájemníci mokřadu.

Projekt bylo možno uskutečnit díky ČSOP – byl podpořen v rámci programu Ochrana biodiverzity.