Klimatická změna je charakterizována střídáním sucha a záplav, vichřicemi, přívalovými srážkami, zvyšováním průměrných teplot a nárůstem extrémů teplot. Typické jsou náhlé změny počasí. Zřejmé je ubývání ledovců, zejména horských. Na kontinentech ubývá vody, snižují se letní průtoky v řekách.

Zpravodaj Ekozemědělci přírodě 5/2009


Výpar vody dokáže eliminovat teplotní extrémy v časovém i prostorovém měřítku. Odpařující se voda krajinu ve dne výrazně ochlazuje (měrné skupenské teplo vypařování vody při normálním tlaku a teplotě 25 °C je 2243,7 kJ/kg) a akumulované teplo opět uvolňuje v noci. Vodní pára se může snadno dostávat z teplejších do chladnějších míst (v horizontálním i vertikálním směru), kde dochází k její kondenzaci a teplo se uvolňuje. Tím je do značné míry omezen výskyt vichřic a dalších extrémních jevů, které vznikají díky rozdílům teplot v prostředí.

Příkon slunečního záření za letní den je asi 7 kWh/m2. Výpar vody, ke kterému značnou měrou přispívá evapotranspirace rostlin, představuje až 23% spotřeby sluneční energie, která by se jinak přeměnila na teplo. Pokles evapotranspirace o 1 l/m2 (700 Wh) za den navodí tok zjevného tepla přibližně 40x vyšší (70 W), nežli je efekt skleníkových plynů (radiační zesílení). Například pokles evapotranspirace za jediný den o 1 mm na území České republiky (79 000 km2) způsobí uvolnění množství zjevného tepla, které je srovnatelné s celoroční produkcí elektrické energie ve všech elektrárnách v ČR (60 00 GWh). Při odvodňování půdy navíc dochází k rozkladu organických látek, čímž dochází k dalšímu uvolňování energie. Rozdíl v teplotě dostatečně zavlažené zeleně a odvodněného prostředí, např. vydlážděného náměstí lze snadno ověřit termovizní kamerou, na větších plochách snímky z družice.

Malý vodní cyklus je uzavřený koloběh, při kterém voda vypařená z pevniny spadne v podobě srážek na tu samou pevninu (podobně funguje i nad mořem). Navzdory svému názvu má malý vodní cyklus na svědomí většinu srážek dopadající na pevninu. Pokud dochází k zvyšování odtoku z území, ubývá množství vody, která se vypaří a vrací se do malého vodního cyklu. Tím následně ubývají celkové srážky a narušuje se tepelný i vodní režim krajiny.

Většina dešťové vody dopadající na stále se rozšiřující zastavěné území je odvedena dešťovou kanalizací do řek a dále pryč z pevniny. Tím dochází k destrukci malého vodního cyklu. Namísto pravidelných menších srážek pak můžeme pozorovat dlouhá období sucha a následující přívalové deště (srážky přicházející z oceánu, velký vodní cyklus). To má za následek erozi půdy, pokles hladiny spodní vody a poškození vegetace, což v důsledku opět vede k destabilizaci klimatu. Naopak trvale dostatečně vodou zásobená vegetace může ovlivňovat i další faktory podílející se na klimatické změně. Příkladem může být snižování obsahu CO2 v atmosféře během fotosyntézy.

Výše zmíněné údaje i schéma pochází z knihy Voda pre ozdravenie klímy – Nová vodná paradigma, která v roce 2009 získala Čestné uznání ministra životního prostředí ČR a z článku Význam vegetace a vody pro zmírňování klimatické změny (Zpravodaj Ekozemědělci přírodě 5/2009) RNDr. Jana Pokorného, CSc., který v roce 2009 dostal Cenu ministra životního prostředí za celoživotní práci pro životní prostředí .