Ekologické účetnictví

Profesor Univerzity Britské Kolumbie William Rees k ekologické stopě říká:  „Představte si ekonomiku jako velké zvíře. Otázka, kterou si musíme položit, zní, jak velkou pastvinu potřebujeme, abychom uživili toto zvíře?“.

Lidé, firmy, obce, města a státy kromě peněz hospodaří také s dalšími ceninami – přírodními zdroji.  Podobně jako u našich financí, můžeme mluvit o ekologickém účetnictví, které nazýváme ekologickou stopou.  Ekologickou stopou měříme, kolik přírodních zdrojů za rok spotřebujeme, kolik odpadů vytvoříme a  jak velkou plochu země pro to potřebujeme.  Ekologické účetnictví ukazuje, zda hospodaříme se „zeleným“ přebytkem či dluhem.

Do  výdajů zeleného účetnictví započítáváme naše nároky na spotřebu různých druhů energií a zdrojů, dopravu, výstavbu a odstraňování odpadů. Do příjmů pak počítáme rozlohu produktivní půdy na území obce, města nebo státu. Takovými plochami jsou pole, lesy, louky, souvislá zeleň.

 Žijeme na ekologický dluh?

Ekologickou stopu vyjadřujeme v globálních hektarech. Díky tomu vidíme, kolik plochy by každý jednotlivec, každá obec nebo každý stát potřeboval, aby pokryl veškeré své potřeby a nevytvářel dluh.  Tak, jako by se každý zodpovědný člověk, rodina nebo stát měli  starat o vyrovnaný finanční rozpočet, měli bychom se také zajímat o to, zda rozumně hospodaříme se zdroji, které nám poskytuje životní prostředí.

Podle posledních údajů byla průměrná ekologická stopa („náklady“) nejvyspělejších zemí  6,1 globálního hektaru a jejich biokapacita („výnosy“) 3,1 globálního hektaru. U rozvojových zemí  se náklady a výnosy blížily vyrovnanému rozpočtu.  Pokud jde o Evropu, průměrná ekologická stopa byla 4,7 globálního hektaru a biokapacita 2,9 globálního hektaru. Česká republika má ekologickou stopu 5,7 a biokapacitu 2,7 globálního hektaru. V zeleném účetnictví tedy máme dluh, a ne malý. Naše Česká republika by potřebovala ještě nejméně jednu takovou, aby uspokojila své potřeby.

Zelený dluh vzniká hlavně ve městech.

To samé platí pro naše města. V nich se na malé ploše soustřeďuje mnoho lidí, kteří spotřebovávají mnoho energie, intenzivně cestují  a produkují mnoho odpadů. Na druhou stranu je zde mnoho pevných ploch, málo produktivní půdy, polí, luk, zeleně. Zelené účetnictví měst je v mínusu.

Ze světových měst si v nedávné době nechal ekologickou stopu stanovit například Londýn, Vídeň, Berlín, Hongkong či Calgary.Také v ČR vznikla iniciativa, která se snaží zapojit do „zeleného účetnictví“ co nejvíce měst. Letos by se svého výpočtu měla dočkat i Praha. Více podrobností je na internetu: http://www.ekostopa.cz/mesto.

Každý ovlivňuje svým chování výši zeleného dluhu.

Svůj osobní vliv na planetu můžete posoudit výpočtem vlastní ekologické stopy na www.hraozemi.cz/ekostopa. Znamená to odpovědět na přibližně dvacet otázek, týkajících se vaší spotřeby – bydlení, dopravy, potravin a produkci odpadů.  Možná budete překvapeni, kolik planet bychom potřebovali, kdyby každý žil se stejnými nároky na přírodní zdroje jako vy.

Když už hovoříme o finančních dluzích: Abychom naráz splatili dluh našeho státu bankám, museli bychom si každý připravit asi 100 tisíc korun, a to by pořádně bolelo. Splatit zelený dluh by ale bylo pro mnohé z nás možná ještě bolestnější.  Pro srovnání si můžeme představit dva různé obyvatele, třeba sousedy v jednom menším městě, pana Zeleného a pana Širokého.

Pan Zelený žije v tříčlenné rodině v malém nízkoenergetickém domě a využívá hlavně obnovitelné zdroje energie. Členové domácnosti jsou prakticky vegetariáni, ale hlavně dávají přednost českým potravinám a nakupují hlavně na trzích. V domě mají úsporné spotřebiče, hlavně šetrné zářivky a lednici. Rodina důsledně třídí odpad. Týdně pan Zelený najezdí necelých 100 km veřejnou dopravou a  150 km malým úsporným autem a skoro vždy cestují ostatní členové rodiny s ním. Rodina Zelených nelétá, na dovolenou jezdí na kole po Čechách. Ekologická stopa pana Zeleného je asi 1,5 Gha, tedy uspoří asi polovinu zdrojů, která na něj připadají.

Pan Široký také žije v tříčlenné rodině, ale ve velkém starším klasickém rodinném domě. Topí zemním plynem. V jídle se pan Široký vůbec neomezuje, maso musí mít k jídlu denně. Nakupuje balené potraviny v supermarketu, a to hlavně ty dovážené. Odpad netřídí, nikdy si na to nezvykl.Veřejnou dopravu nepoužívá, do práce jezdí velkým starším rodinným vozem, zpravidla sám a za týden tak nacestuje až 500 km. Jednou za dva roky létá s rodinou po Evropě. Ekologická stopa pana Širokého je více než 10 Gha, spotřebuje tedy až 4 krát více zdrojů, než mu příroda poskytuje.

Záměrně jsme proti sobě postavili dva krajní případy, ale díky nim vidíme, v jak širokém rozmezí našich nároků na přírodní prostředí a zdroje se můžeme pohybovat. Příklady také ukazují, jaký životní styl a jaké chování a způsob spotřeby je k Zemi šetrný, a jaký méně zodpovědný.

Pro Ekoporadnu Praha zpracoval Mirek Lupač na základě podkladů Viktora Třebického a Zeleného kruhu.