Trocha teorie
Nejedná se o mimozemšťany, jak by se mohlo z názvu zdát, ale o takzvané invazní rostliny. Již několik desetiletí se pojem invazní druh vyskytuje nejen v odborných knihách a článcích, ale i v literatuře určené pro laickou veřejnost.  Dnes již pravděpodobně skoro každý tento termín někdy viděl a zcela určitě se každý z nás někdy s nějakým invazním druhem setkal, byť o tom třeba nevěděl. Jedná se o ty organismy, které se přičiněním lidské aktivity dostaly mimo svůj původní areál. V nových lokalitách se pak začínají nekontrolovatelně šířit a působit škodu. Tato schopnost je podpořena zejména únikem invazního druhu před svými konkurenty. Tedy, zjednodušeně řečeno, se invaznímu druhu podaří uniknout před druhy, které šíření v jeho domovině omezovaly, a tak může dojít k jeho expanzi.

Klasickým příkladem, dobře ilustrujícím fungování invazních druhů, je zavlečení králíka divokého do Austrálie. Ten tam byl dovezen Evropany koncem 18. století, brzy se však začal velmi rychle šířit a působit značné škody. Místní predátoři byli na králíky krátcí a nedokázali jejich šíření úspěšně bránit. Králíci, jež se vyvinuli v „drsném“ prostředí evropských luk a lesů, kde se v průběhu generací museli naučit čelit tak lstivým predátorům, jako jsou například lišky, kuny apod., dokázali místním „líným“ vačnatcům snadno uniknout. Populace králíků dokázaly spást ohromné množství vegetace a krajinu v podstatě změnit v poušť. To se samozřejmě nelíbilo místním zemědělcům, kteří se snažili najít nějaké řešení. Oním řešením mělo být vysazení evropských lišek, fretek a koček. Záhy se však tento krok ukázal být naprostou katastrofou, srovnatelnou se samotnou invazí králíka. Evropští predátoři se ve své nové domovině snadno zabydleli, avšak oproti očekávání se jejich oblíbenou pochoutkou nestal rychlonohý králík, ale snáze polapitelní malí vačnatci, z nichž někteří jsou nyní na pokraji vyhynutí.  Dnes se proti populacím králíků bojuje pomocí upravených virových onemocnění. Po počátečním snížení populace se však vždy zbývající rezistentní (tj. odolní vůči chorobě) králíci rychle namnoží do původních počtů, a proto je smysluplnost těchto zásahů značně diskutabilní, nemluvě o případných rizicích.

Tento příklad, byť je nám natolik geograficky vzdálený, nám může leccos ukázat o povaze invazních druhů v naší domovině. V Praze běžně nenarazíme na mnoho živočišných invazních druhů, zato je zde celá řada invazních rostlin. Stejně jako králík do Austrálie, i sem byly většinou tyto rostliny přivezeny s dobrým úmyslem. Stejně jako králíkovi, se i jim podařilo uniknout před svými hlavními konkurenty a boj proti nim, je stejně jako v případě králíků, často spíše bojem s větrnými mlýny.  V následujících odstavcích se blíže seznámíme s několika běžnými druhy invazních rostlin, vyskytujících se na území Prahy.

Trnovník akát
Akát byl do Evropy přivezen koncem 17. století ze Severní Ameriky. Brzy se stal oblíbenou a často vysazovanou dřevinou, protože jeho dřevo je velmi pevné a odolné proti hnilobě, mohutná květenství jsou ceněná včelaři a navíc je tento strom schopný rychle růst i na stanovištích, kde by jiné dřeviny nevydržely. Právě schopnost tolerance nehostinných podmínek předurčovala akát jako ideální strom ke zpevňování železničních a silničních náspů.

Pro tyto vlastnosti byl až do doby první republiky hojně vysazován. Ve chvíli, kdy se začaly hodnotit i aspekty jeho působení v ekosystému, se tento strom ukázal být zákeřným vetřelcem. Šíří se velmi agresivně, zejména v stepních společenstvech. Ohroženy mohou být též světlé lesy, jako jsou například teplomilné doubravy, či bory. V zapojených stinných lesích se akát nešíří, semenáčky vlivem přílišného zastínění během pár let uhynou. Akát má tu nepříjemnou vlastnost, že je schopný do půdy uvolňovat celou řadu látek, jedovatých pro ostatní rostliny (tzv. alelopatie). Stejně jako další druhy z čeledi bobovitých rostlin, kam akát patří, rovněž dokáže vázat plynný dusík do půdy v podobě dusičnanů, a půdu tak přesycovat živinami (tzv. eutrofizace půd). V konečném důsledku to vede k tomu, že v podrostu akátin roste jen pár druhů schopných tolerovat tento, pro jiné druhy „vražedný“ mix.  Jedná se v podstatě jen o kopřivy, vlaštovičník a svízel. Tyto látky v půdě zůstávají a i po zbavení se akátu dál působí potíže.

Jako by to nestačilo, tak se ukázalo, že zbavit se akátu je neobyčejně složitý úkol. Akát po pokácení ochotně obráží z pařezu a dál roste, jako by se nic nestalo. V současnosti se akáty likvidují pokácením v prsní výšce. Tato metoda akát do jisté míry „zmate“, protože si strom není jistý, jestli byl pokácen, nebo ne, a tak neví, zda má začít obrážet. Vysoké pařezy se pak natírají herbicidy. I tak je ale pro úplné zlikvidování stromu nutné v dalších letech ořezávat výmladky a opakovaně aplikovat chemikálie.

Důsledky nerozvážného vysazování akátů v minulosti je v Praze možné pozorovat například v Divoké Šárce, nebo Prokopském údolí, kde jsou akáty hojně rozšířené a někde, zejména na stráních, zcela dominují.

Křídlatka
V tomto rodu se vyskytují tři v České republice rostoucí invazní druhy. Jedná se o křídlatku japonskou, sachalinskou a křížením předchozích dvou druhů vzniklou křídlatku českou. Do Evropy se křídlatky dostaly v 18. století jako okrasné rostliny. Zajímavostí je, že všechny křídlatky japonské, vyskytující se v Evropě jsou klony jediného, původního samičího exempláře.   Rostlina se z tohoto důvodu může šířit pouze nepohlavně. Křídlatka sachalinská se v Evropě vyskytuje v obou pohlavích, semena však dozrávají zřídkakdy a navíc z nich vznikají pouze sterilní jedinci a je taky o něco choulostivější. Křídlatky mají obrovskou schopnost regenerace a velmi snadno osidlují zejména břehy toků, protože právě vodou se můžou šířit oddenky, ze kterých pak rostlina obráží, nejrychleji. Ve chvíli, kdy se křídlatka uchytí, jsou ostatní rostliny, rostoucí v jejím okolí v podstatě odsouzeny k záhubě. Křídlatka je jednoduše přeroste. Rychlostí růstu až 4,5 cm za den se křídlatky vyrovnají například bambusu.

Jistým milníkem v invazi křídlatek do Evropy, byl rok 1983, kdy byl na českém území poprvé popsán mezidruhový kříženec, křídlatka česká. Zkřížením obou druhu vznikají jedinci značně geneticky rozmanití, schopní pohlavního i nepohlavního rozmnožovaní. Hlavní výhodou pohlavního rozmnožování je zvýšená schopnost přizpůsobení se podmínkám prostředí, daná vyšší rozmanitostí genofondu druhu. Potomci již nejsou pouhými klony matečné rostliny. Kombinují náhodnou měrou vlastnosti obou „rodičů“, což vede k vyšší rozdílnosti jedinců stejného druhu. Právě křížením křídlatek se vysvětluje zvýšená rychlost invaze, pozorovaná v posledních letech. Křídlatky již neobsazují pouze vlhké břehy toků, ale čím dál běžněji rostou i na jiných stanovištích. Jisté je, že křídlatky ještě neřekly své poslední slovo a v budoucnosti s nimi ještě budeme mít co do činění.

Pajasan žláznatý
Tento, v Praze všudypřítomný strom, se do Evropy dostal rovněž jako okrasná rostlina. Roste rychle, ochotně se uchycuje a jeho nepříjemný zápach se zdál být nedůležitý v porovnání s krásnými květenstvími, kterými nás na jaře oblažuje. Strom pocházející z Číny a Korejského poloostrova se stal rychle populární po celé Evropě i Severní Americe. Dokonce získal přízvisko Tree of Heaven (tedy „Nebeský strom“). Nyní se na něj však pro jeho agresivní chování díváme spíše jak na strom pekelný.
Jak se vlastně pajasan ocitnul v Evropě? Po jistém, takřka detektivním pátrání se podařilo zjistit, že pravděpodobně první exemplář dovezl roku 1750, či 1751 jistý Peter Collins do sbírek Petera Millera v Anglii. Na našem území se pak pajasan poprvé ukazuje roku 1799, kdy byl pajasan vysazen v Lichtenštejnském panství na jižní Moravě. V roce 1901 byl v Německu poprvé popsán případ zplanění pajasanu a jeho úniku ze zahrad a parků. Od té doby se pajasan šíří světem a rychlost jeho expanze se stále zvyšuje.

Jedná se o tzv. pionýrský druh. To znamená, že se objevuje zejména na narušovaných, či nově vzniklých lokalitách, jako jsou různé násypky, strže apod. Prostředí měst mu vyloženě vyhovuje, jak je i v Praze vidět, pajasan je schopný se uchytit v kdejaké škvíře v asfaltu či opuštěném zákoutí. Dobře se mu daří i v travinných společenstvech, což bohužel často vede k degradaci hodnotných a druhově bohatých luk, pastvin či stepí. Dále se ukázalo, že tento strom hostí celou řadu zemědělských škůdců jako je například východoasijský brouk Maladera castanea, požírající listy a květy celé řady plodin a okrasných rostlin (třešně, mrkve, broskvoně, jahodníku, růží, chryzantém a mnoha dalších), či dřevokazná houba Verticilium alboatrum.

Stejně jako akát je i pajasan ohromně odolný. Po pokácení z pařezu vyrůstají výhonky. K jeho zničení je potřeba místo řezu opakovaně natírat herbicidy. Uvádí se, že populace pajasanu lze zničit nejrychleji za tři roky a celý proces je díky tomu značně časově i finančně nákladný.

Zdá se, že tažení pajasanu jen tak neskončí. Ve střední, jižní a jihovýchodní Evropě i Severní Americe v současnosti pozorujeme strmý nárůst počtu i velikosti populací. Jen v ČR se počet lokalit s pajasanem za posledních dvacet let zdvojnásobil. V současnosti šíření omezují hlavně klimatické faktory. Dá se však očekávat, že v souvislosti s globální změnou klimatu se rozloha areálu vhodná pro přežití pajasanu značně rozšíří a tento vetřelec tak zamíří i do oblastí, jež pro něj byly dříve příliš chladné.

Další rostliny
Tímto výčtem samozřejmě seznam invazních rostlin v Praze nekončí. V České republice je popsáno 91 invazních druhů, z čehož jedna třetina spadá do kategorie obzvlášť nebezpečných.  Možná, že na vaší zahradě roste celá plejáda těchto druhů, aniž byste o tom sami věděli. Mnohé invazní rostliny jsou zahrádkáři běžně pěstované, a proto se pak výzvy k jejich odstranění setkávají s nepochopením, ba i se značnou skepsí k orgánům ochrany přírody. Ochranář, snažící se vymýtit populace agresivních druhů, jako je například populární zlatobýl, či lupina, se pak dostává do nezáviděníhodné role „ničitele“ pěkných rostlinek a ze strany veřejnosti se dočká pouze opovržení.

V Ekocentru Koniklec v současné době probíhá projekt zaměřený právě na mapování rozšíření těchto invazních rostlin. Projekt je podpořen grantem Hlavního města Prahy. Více o něm se můžete dozvědět na stránkách projektu.

Bc. Adam Veselý

K dalšímu čtení
ČABOUN V. (2003): Allelopatické účinky agáta bieleho (Robinia pseudoacacia L.) na okolorastúce dreviny. – In: Pestovanie agátových porastov a využitie biomasy na energetické účely: Zborník referátov z celoštátneho seminára. Lesnícky výskumný ústav Zvolen
ESSL F., MILASOWSZKY N. & DIRNBÖCK T. (2011): Plant invasions in temperate forests: Resistance or ephemeral phenomenon? – Basic and Applied Ecology 12/1: 1–9
MLÍKOVSKÝ J. & STÝBLO P. (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha
VÍTKOVÁ M. (2011): Péče o akátové porosty. – Ochrana přírody: časopis státní ochrany přírody 6: 7–12

Projekt byl podpořený grantem Hlavního města Prahy.